Zaregistrujte sa
:: Návrat na začiatok  ::  Online chat  ::  Nastavenia  ::  Fórum  ::  Galéria  ::  Plánovač  ::  Bazár  ::
  
Hlavné menu
 Články :
 Novinky
 Zaslať príspevok
 Archív článkov
 Galéria
 Hľadať
 Témy

 Užívatelia :
 Zoznam členov
 Vaše nastavenia
 Privátne správy

 Spoločenstvo :
 Fórum
 Burza
 Plánovač akcií
 Online chat
 Zľava v muničáku
 Zľava v CATUSe
 Formulár
 Odporučenie

 Odkazy
 

 Downloady
 

 Štatistika :
 Štatistiky
 Naj 10
 Ankety

 Dokumentácia :
 FAQ
 Odkazy

 
Užívatelia
Vitajte, Anonym
Užívateľské meno

Heslo

Bezpečnostný kód:
Bezpečnostný kód
Opíšte bezpečnostný kód:

(Registrovať)

Členstvo:
Najnovšie: marskolcak
Nové dnes: 0
Nové včera: 0
Celkove: 12227

ľudí online:
Návštevníkov: 93
Členov: 0
Spolu: 93
 
Reklama z Googla
 
Online Chat
Pripojte sa na chat

  • iwo1222
  •  
    Plánovač akcií
    Najbližšie plánované akcie:
     
    Posledné inzeráty
    Navštívte burzu:
     
    Zľava v Muničákoch
    Stav objednávok:
    Bratislava
    Suma: 408 (24%)
    Košice
    Suma: 0 (0%)
     
    Vyhľadať


     
    Víkendové čítanie - Jiří Kulhánek: Cesta Krve II.
    Po pozitívnom ohlase na zverejnenie prvej časti fantastického diela českého spisovateľa Jiřího Kulhánka vám prinášame pokračovanie: druhú časť s podtitulom Cynik. Dôležité upozornenie: ak ste prvú časť ešte nečítali, nečítajte ďalej! Keďže ide o priame pokračovanie (román bol "natvrdo" rozdelený na dve časti), dozvedeli by ste sa informácie a fakty, ktoré by vám mohli prezradiť čo-to o deji prvej časti - a tá by týmto stratila časť svojho tajomna!

    Jiří Kulhánek
    Cesta Krve 2: Cynik


    PROLOG

         
         Je to zvláštní, zúčastnit se konce civilizace a přežít ho. Jeden den pracujete jako pomocný redaktor v Zelených listech, druhý odjedete na dovolenou a třetí zjistíte, že lidstvo mimo vás zmizelo.
         Tedy až na výjimky.
         Tyto výjimky se změnily v něco velmi podobného zombiím, které se vás pokoušejí zabít a sníst. Co víc, na nebi se objevily stroje, které dokáží věci, jaké žádné pozemské stroje nikdy nedokázaly.
         Za koncem světa bych čekal cokoli. Vojáky, teroristy, průmyslovou katastrofu, opravdu cokoli... Ale nikdy ne útok mimozemšťanů. Zní to přesně tak špatně, jak to vypadá napsané. Smiřuje se s tím ještě hůř.
         "Lidé", kteří zbyli (říkám jim mrtváci a s lidmi nemají společného, pranic), mne donutili radikálně změnit některé názory. Například na zbraně. S mrtváky se dá komunikovat výhradně olovem.
         S těmi, kterým v duchu říkám Cizinci, také. Jejich stroje jsou ale mnohem odolnější než těla mrtváků, proto jsem zprovoznil takřka nezničitelné válečné supervozidlo, které mi umožňuje relativně bezpečný pohyb.
         Vlastně ne mi ale nám.
         Nesmím zapomenout na Jonáše. Dlouho jsem se domníval, že to je jediný opravdový člověk, který mimo mne zůstal. Je mu devět let a při Tom mu zbělely vlasy a oněměl.
         Nesmím zapomenout ani na Toho druhého. Nevím přesně kdo to je, ale žije v mé hlavě a do všeho mluví.
         Nesmím zapomenout ani na počítač saladinu.
         Dřív - před Tím - jsem býval samotář, a svoboda a nezávislost jedince (hlavně mne) mi byly nade vše. Teď, kdy mi z minulého života zbyly jen sebevražedné sklony a hrůza z pavouků, mám ze samoty strach.
         Zmiňuji se o tom, protože se nám po různých peripetiích podařilo překonat Evropu a část Afriky, kde jsme narazili na další lidi jako jsem já a Jonáš. Po společném boji, kdy mé vozidlo zlikvidovalo létající bytost, dříve člověka, nyní (tak zvaného) upíra, jsme s Jonášem byli přijati do jejich nevelkého klanu. To se stalo dnes před setměním.
         Nedovedu popsat své pocity, když jsem spolu s ostatními usínal v dlouhém prostorném stanu zvaném Náš dům. Snad jen, že bych nikdy před Tím nevěřil, že někdy budu mít radost z toho, že někam patřím. Že k někomu patřím.
         Že nejsem sám.
         
         
         Konec iluzí
         
         Probudil mne hlasitý, nelidský jek. Byl tak blízko, jako by se mi ozýval přímo v levém uchu. Rozespale jsem vyskočil a udeřil hlavou do něčeho poddajného, ale zatraceně těžkého. Šel jsem k zemi a v očích mi rotovaly barevné hvězdičky.
         Pak se na mě začaly sypat proudy studeného písku. Sice se mi v něm špatně dýchalo, ale alespoň ztlumil to ječení. Pochopil jsem, že to měkké těžké nade mnou byl strop stanu zavátý bouří, a to, že se na mne sype písek, znamená, že ho něco roztrhlo.
         Co to tak mohlo být, horečně jsem uvažoval, zatímco jsem hmatal po Jonášovi, co mohlo roztrhnout látku, která odolá písečné smršti. Když mi do dlaně vklouzla známá malá ruka, konečně můj mozek dokázal v tom ječení identifikovat slova. Lépe řečeno slovo. Bylo jen jedno a stále se opakovalo:
         "Vampire!"
         
         ***
         
         Vzápětí jekot ztichl v hlasitém chrčivém zabublání.
         Upír by odolnou plachtu protrhnout dokázal. To, že se mi písek sype na hlavu, znamená, že by mohl být někde zatraceně blízko.
         Na kolena mi cáklo něco teplého a do nosu zalepeného prachem mne udeřil puch spáleniny a krve. Znovu jsem se vymrštil na nohy.
         Stan byl roztržený přesně nade mnou a jak ho vrstva písku stlačila dolů, hlava mi trhlinou vyklouzla ven.
         Povrch pouště ztmavl rosou a šikmé paprsky ranního slunce dopadaly na bok protější vysoké duny. V údolíčku byl stín a od úst šla pára. Stan vypadal jako plochý přesyp, a dutá návěj kolem neviditelného saladinu vypadala nepřirozeně.
         Roztáhl jsem trhlinu rameny, procpal Jonáše kolem sebe a hodil ho směrem ke stroji. Sám jsem se zapřel rukama o okraje plachty a vyhoupl se ven. Jonáš byl celý zalitý něčím tmavým, olepený pískem a nehýbal se.
         V okamžiku, kdy jsem se skulil po boku stanu, začaly z něj létat kulky. Vypadalo to nádherně. Každá rozstříkla písek do výšky, že zazářil v paprscích slunce jako hrst démantového prachu. Vzápětí se znovu ozval ostrý páravý zvuk a na boku stanu, z kterého kulky oklepaly přesyp, se objevila široká trhlina. Z trhliny vyskočilo něco jako černý trpaslík.
         Na okamžik jsem se nemohl nadechnout.
         Byl to ten vampire. Ten, co ho včera spálil výšleh napalmu ze saladinu. Ruce měl upálené k loktům a levá noha, kterou mu ustřelil vulcan, už mu skoro dorostla na délku pahýlu pravé.
         Podle toho, jak začal potácivě skákat ke mně, si na mne pamatoval.
         Zatáhl jsem břicho a do dlaně mi vklouzla drsná pažba waltheru. Mířil jsem mu na kyčle a na ramena, ale náboje mi došly dřív, než jsem ho dokázal zastavit.
         A už byl u mě.
         Švihl levým pahýlem. Černá ohořelá kost byla ostrá jako nůž. Vyhnul jsem se ráně a chtěl ho kopnout do krku. Na písku mi ale podklouzla noha. Naštěstí v tom okamžiku upíra zasáhla dávka ze samopalu, a tak mne minul i druhým rozmachem. Chytil jsem rovnováhu a z otočky ho kopl do brady. Kost jeho pravé ruky sklouzla po mých kevlarem vyztužených kalhotách a levá mi jako kopí zajela do břicha. Tedy měl jsem ten pocit - neprůstřelná vesta ránu spolehlivě zastavila. Než jsem stačil dopadnout na zem, něco mne chytlo za ramena a odhodilo skoro až k saladinu.
         Byl to Guss; v rukou měl dlouhou pušku s bajonetem. Tam, kde já jsem se svými reflexy neměl šanci, Guss dokázal během několika okamžiků zvítězit: přibodl černé bojující torzo k písku a nalehl na pažbu. Upír na něj upálenými končetinami nedosáhl.
         Věděl jsem ale, že ani Guss přes svou téměř nadlidskou sílu upíra neudrží dlouho. Ostatní se stáhli.
         "Oheň!" konečně jsem se vzpamatoval a dokázal se odtrhnout od pohledu na vzpínající se sotva metr dlouhou zuhelnatělou postavu a vysokého muže, který se ji s čím dál většími potížemi snaží udržet u země.
         "Napalm. Na dvě," otočil jsem se k saladinu. Mimo Gussova supění a šustění písku pod upírovými zády nebylo slyšet nic jiného.
         "Gussi, na jedna uskoč," řekl jsem. Náčelník kývl.
         "Tu bazuku pryč!" křikl jsem na ženu zaměřující zbraň. Všichni ještě poodstoupili.
         Pochopil jsem, že se náčelník dobrovolně obětoval. Asi to měli domluvené pro podobný případ už z dřívějška - ten nejsilnější upíra znehybní, a zásah bazukou ho roztrhá i s nepřítelem.
         "Jedna! Dva!" zařval jsem.
         Guss mi zmizel ze zorného pole jako odfouknutý.
         Upír se vymrštil jako pružina.
         V tom okamžiku jsem dořekl "a" ze slova "dva".
         Upíra zasáhl plivanec rudobílých plamenů.
         "Jedna! Dva!" zařval jsem znova a do hořící koule se zabodl druhý hučící plamen. Oba výstřiky z plamenometu mi prolétly nad hlavou, ale zbraň má naštěstí minimální rozptyl.
         Otočil jsem se k tiše ležícímu Jonášovi. Vypadal jako špinavá, odhozená panenka.
         Byl sice zalitý krví, ale naštěstí nebyla jeho. Upír zabil někoho, kdo spal vedle; to bylo to ječení. Krev z roztržené tepny dostříkne i tři metry. Já jsem měl zakrvácené nohy od kolen dolů.
         
         ***
         
         Jonáš byl omráčený, ale mimo člověka, který spal vedle nás (nevím, kdo to byl, a ze zbytků se to nedalo poznat), se nikomu nic nestalo.
         Uložil jsem Jonáše na horní palandu do saladinu a pak si sedl k syčícímu napalmovému ohni, a čekal, dokud nedohoří. Po dvojité dávce z upíra nezbylo nic než velká skvrna spečeného, začouzeného písku.
         "Čas na snídani," nevzrušeně mi poklepal na rameno Francois. Zatímco jsem seděl u ohně, ostatní pohřbili mrtvého. "Moc poškozený, plný písku. Špatné jídlo," okomentoval rozervanou mrtvolu jeden z dospělých lámanou angličtinou. Jak jsem tak polykal žluč, pochopil jsem, že to byl vtip.
         Vtip přímo pro mě. Vzápětí jsem pochopil, že to žádný vtip nebyl: pouhá jejich každodenní realita.
         Když teď Francois řekl to: ,Čas na snídani,' zdvořile jsem odpověděl, že nebudu a šel se podívat na Jonáše a na svou pasažérku, o kterou nikdo z klanu kupodivu nejevil zájem. Pečlivě jsem z Jonáše žínkou omyl krev.
         Po jídle dospělí spravovali trhliny ve stanu, děti ukusovaly z nějakých tuhých, skoro černých obdélníčků a některé si potichu hrály.
         Od saladinu jsem se vrátil k vychladlé černé skvrně po upírovi. Guss u ní seděl na bobku a rýpal do spečeného písku špičkou nože. Druhou rukou jedl to samé co děti a na zápěstí měl obvaz a velké černé podlitiny.
         "Příště dvojitou dávku napalmu rovnou," usmál se na mne, "jsi bledý, Maxmiliane, měl by ses najíst." Vstal, schoval nůž pod kaftan a odešel pomáhat balit stan. Za to, že jsem mu zachránil život, bych možná čekal i poděkování.
         "Život a smrt jedno jsou. Kdo se smrtí se nesmíří, života neužije," řekl Ten druhý.
         "Drž hubu. Drž proboha hubu!" řekl jsem já a šel se znovu podívat do saladinu. Francois právě dokončil masáž dívčiných končetin - podal jsem mu nový pytlíček s infuzí. Když jí píchal triádu, zavřel jsem oči. Jonáš ležel na horní palandě v té samé poloze, jak jsem ho uložil, byl bledězelený a na čele měl velkou bouli. Ale pootevřel oči a unaveně se na mě usmál.
         "Jak to s nimi vypadá, Francoisi?"
         "Džounas bude O.K. Ona nevím. Ruce nevypadají dobře. Měla by se do večera probrat, pak uvidíme."
         
         ***
         
         Pak už byl klan skoro připravený k cestě.
         Pomohl jsem přivázat lana od dvou velkých skluzů k saladinu. Skluzy měl klan zakopány v té duně, kde včera byly děti. Na rychlozakopávání a rychlovykopávání věcí z písku jsou tu všichni opravdoví mistři.
         Lana se na neviditelné háky uvazovala dost špatně. Zatímco klan dorovnával svůj majetek na skluzy, vystříkal jsem do štěrbinových zásobníků na spodku stroje poslední zbytky amorfních optických krystalů z posledního kontejnerku. Noční písečná smršť mne stála tři čtverečné metry neviditelnosti.
         "Dokážeš řídit a dávat na nás pozor?" zeptal se Guss a kývl ke skluzům, na které se pod maskovací celty poskládal mimo věcí i celý klan. "Kdyby se saně zvrhly, bylo by to špatné."
         "Počítač vás ohlídá, jinak stačí tiše písknout a zastavím." Mohl jsem jich spoustu vzít dovnitř, ale nenabídl jsem jim to. Přeci jen, mít deset cizích lidí v zádech...; deset cizích lidí, kteří by viděli, co všechno saladin dokáže...
         
         ***
         
         K hranici pralesa to podle počítače jsou necelé dvě stovky kilometrů.
         Výběžek pouště jsme přejeli do večera a na noc se utábořili v podobné spálené savaně, jako byla ta, kde jsem poprvé narazil na upíra. Místo vybral Eau, a Jappova matka pečlivě provedla rozbor černého popelu, než povolila postavit stan. S úžasem jsem si všiml, že stan, když ho vztyčili, ztmavl do stejné barvy, jakou měl popel. I oranžovožlutá barva všech maskovacích obleků a celt se změnila na černošedou.
         Japp si mého překvapeného pohledu všiml; napínali jsme spolu jedno z kotvících lan.
         "Dobré maskování je větší polovina života," řekl, "maskování tvého stroje je mnohem lepší, ale méně trvalé." Všichni si velmi dobře všimli, jak písečná smršť ubrala saladinu neviditelnosti.
         "O něčem takovém, jako látka měnící barvu podle podkladu, jsem v životě neslyšel."
         Japp se usmál: "Asi jsi nikdy předtím nebyl v Africe."
         Takado, Japonec, napínající lano vedle nás, se pohrdavě zašklebil. Už včera večer jsem si všiml, že jsem mu nějak nepadl do oka.
         
         ***
         
         Tentokrát byly na noc určeny hlídky. Já jsem si pro jistotu zastrčil do ucha sluchátko a instruoval počítač, kdy mne má k té mé probudit. Než jsem vešel do stanu, prohlédl jsem si místa, kde ráno upír protrhl látku. Nebyla zašitá, ale spíš jakoby zavařená.
         Uvnitř stanu zatím Eau prováděl svá kouzla. Klan sice měl zásobu vody ve dvacetilitrových plastových kanystrech, ale: "Vody není nikdy dost."
         To mi ráno řekl Francois, když mne viděl čistit si zuby a vyplachovat si pusu na zem.
         Eau nejdřív zavrtal do země snad třímetrovou teleskopickou trubku (celý den jsem přemýšlel, na co má oštěp, když mu přes prsa visí odřený kalašnikov a vida), vydechl, jak nejvíc mohl, vzal konec trubky do úst a začal sát, až celý zbledl. Všichni ve stanu ztichli a zatínali pěsti, jak se vžívali do jeho námahy. Dokud Eau tenkou trubku nepustil ze rtů, připadalo mi to jako naprosto marná činnost. Jakmile to udělal, ozvalo se zaklokotání a z trubky vyrazil tenký pramínek. Stačil na naplnění jednoho prázdného kanystru a mně to připadalo jako opravdový zázrak a přemýšlel jsem, jestli malému muži nemám začít vykat.
         "V angličtině vykat nemůžeš," zašeptal Ten druhý.
         I ostatní zahučeli. Určitě to viděli už mnohokrát, ale zázrak vody tekoucí z vyprahlého písku je nepřestával přivádět k vytržení.
         K večeři jsem dal dokola něco ze svých zásob. Přestože ze čtyř plechovek broskvového kompotu vyšla na každého sotva polovina broskve a pár lžiček sladké vody, má popularita silně stoupla. Oni mi dali jeden z těch černých obdélníčků. Tvářil jsem se statečně a snědl ho - chutnalo to jako gumová podrážka semletá se žluklým tukem dlouhodobě lisovaná v hydraulickém lisu. Konečně jsem pochopil, proč všichni do jednoho mají tak vyvinuté žvýkací svaly. Já jsem do těch svých dostal intenzivní křeče. Říkají tomu "jídlu" nějak jako ,pap-anc-tek' a je to nějaká obdoba pemmikanu. V duchu jsem si to překřtil na papanec a zapřísahal se, pokud to jen trochu bude možné, že to už nevezmu do úst.
         Po večeři nastal obřad čištění zbraní. Byl to opravdový obřad - náboženský rituál s obětí několika kapek zbrojního oleje. Oběť prováděl Guss za doprovodu zpěvných slov. Říkám sice rituál, ale bylo to velmi krátké a úsečné, jako všechno v jejich životě naplněném válkou.
         "Přines svou dlouhou pušku, Maxmiliane, prosím," řekl Guss a podal pomlácený plechový kanystr s olejem Takadovi. Viděl kádvojku na stěně v saladinu, a přestože to nedal slůvkem znát, fascinovala ho. Přinesl jsem zbraň a dal ji kolovat. Muži, ženy i děti ji do jednoho potěžkali a každý uznale zabručel. Každý více méně závistivě.
         "Zbraň je polovinou bojovníka," řekl Guss, který si pušku prohlédl poslední a vrátil mi ji.
         "A co je ta druhá polovina?"
         "Jen jeho srdce."
         Protože jsem neměl co na práci, přidal jsem se k ostatním a kádvojku vyčistil, i když to nepotřebovala. Lépe řečeno, nevěděl jsem, co s rukama. Jedna z mladých bojovnic po mně totiž zcela nepokrytě pokukovala a hlaveň své pistole cídila velice výmluvnými gesty. Vůbec celý den, jak jsem se nudil u řízení, se mi v hlavě točily věci, na které nebylo sedm měsíců pomyšlení. Občas jsem na dívku kradmo mrkl a přestože se při západu slunce prudce ochladilo, cítil jsem, jak se mi potí čelo. Když už se člověk jednou smíří s tím, že lidé nejsou, smířit se s tím, že stále jsou, je mnohem snazší.
         "Jak to vypadá se Singhaiou?" zeptal se Guss, když vyčistil svůj luger a láskyplně ho uložil do stářím zčernalého pouzdra.
         "Singhaiou?" musel jsem si dvakrát odkašlat.
         "Tou dívkou ve tvém stroji."
         "Francoisi?" otočil jsem se na šedobradého. Věděl jsem, že jí ještě před rozbitím tábora dal triádu a předposlední sadu doporučených léků.
         Dveře saladinu jsem mu nechal pootevřené.
         "Teď někdy by se měla probrat, jestli jsou to standardní léky," řekl, aniž na mne pohlédl, a zabýval se broušením dlouhého tenkého nože. Zbraň byla tak ohlazená a ostrá, že se mi z pohledu na ni dělalo zle. Nemám rád špičaté věci.
         "Standardní by být měly," řekl jsem.
         "Dobře," řekl Guss a vstal, "jinak bychom zítra museli zůstat zde a připravit nový pap-anc-tek."
         Francois zatočil nožem v prstech a čepel se na okamžik změnila v blýskavé kolo.
         Napadlo mne, jestli mimo lékaře není také řezník a žaludek mi provedl několik artistických cviků.
         
         ***
         
         Francois vzal dlouhou jehlu a píchl ležící dívku do posledního článku pravého ukazováčku. Předtím jsem rozsvítil bodovku, aby bylo dobře vidět, teď jsem toho litoval. Jehly prostě nesnáším. Dívka se ani nepohnula. Obličej, z kterého jí Francois už včera setřel vrstvu písku a popelu, měla propadlý a našedlý. Jinak, jak jsem si ji ve světle prohlížel, byla až překvapivě půvabná. Měla podobné rysy jako Guss, jen neměla šikmé oči a orlí nos. Měla plnější rty, delší, mírně zvlněné černé vlasy a světlejší kůži. I když, tohle mohlo být způsobeno bledostí.
         Singhaia nezareagovala ani na píchnutí do dlaně.
         Když jí Francois zabodl špičku jehly nad zčernalý otok po poutech, zasténala a dlouhé řasy se zachvěly.
         "Pravá ruka špatná," zavrtěl hlavou Francois. Pak zopakoval proceduru s oběma nohama - ty vypadaly lépe, na omak byly teplé a dívka reagovala na jehlu na patě i na prstech. Nakonec Francois pečlivě prosondoval levou ruku. Ta se zdála lepší než pravá - je blíž srdci. Do kupodivu citlivého prostředníčku asi bodl poněkud nešetrněji, protože dívka se probrala. Ostatní se dívali na jehlu, já nemohl, tak jsem se jí díval do tváře. Proto jsem byl první, na co jí padl zrak.
         Asi na můj obličej neměla hezké vzpomínky. Ještě než jí z očí odvanula mlha dlouhého bezvědomí, napružila se jako luk a instinktivně na mne zaútočila.
         Loktem.
         První ránu jsem vykryl (byla pomalá), druhou zachytil Guss a spustil na Singhaiu proud tichých uklidňujících slov. Dívka se uvolnila a z koutků očí jí vytryskly dvě slzy. Pak zvedla oteklé ruce, aby na ně viděla, roztřásly se jí rty, ale žádné další slzy už nebyly.
         "Proč ty, které vybral los, svazujete tak... tak krutě?!" zeptal jsem se trochu ostřeji, než jsem chtěl.
         "I ten nejstatečnější chce těsně před smrtí utéci. To je instinkt. A ona je první, která los přežila," řekl Francois a pohladil si vousy, ale do očí se mi nepodíval.
         "Jak jste na to s tím losováním sakra vůbec přišli?!"
         "Stará africká tradice," lakonicky odpověděl Guss, "jídla někdy bývalo i mnohem méně, než to málo, co teď." Počkal, až mi to dojde a zatvářil se, že o tomhle už nechce mluvit. Nikdy.
         Pochopil jsem, že se ho jako náčelníka každá smrt v klanu hluboce dotýká. Přestože smrti už určitě viděl daleko víc než jen mnoho. Ale volba mezi smrtí jedince a přežitím klanu je jednoznačná. Napadlo mne, zda jako náčelník vylosované k jídlu sám zabíjí. Nebo spíš poráží.
         "Zkus pohnout prsty, Singhaio," řekl Francois a vzal dívčiny ruce do dlaní. Byly oproti těm jeho zkornatělým, ale překvapivě citlivým skoro dvakrát menší. Dívka děsivě křivila obličej a skřípala zuby, jak se snažila.
         "Pojďte ven," řekl Francois, položil Singhainy ruce a na jeho temném obličeji nebylo nic znát.
         "Zavři dveře, Maxmiliane, prosím," řekl, když jsem seskočil do písku.
         Poslechl jsem.
         "Singhaia přijde o pravou ruku v zápěstí, na levé minimálně o tři prsty a asi i o nějaké prsty u nohou," řekl Francois.
         "Její maso tedy patří klanu," sklonil hlavu Guss.
         Měl jsem intenzivní pocit, že tam s nimi nestojím a neposlouchám, jak se chladně domlouvají, že živého člověka přemění v sušenou potravu.
         Guss si hluboce povzdechl.
         "Singhaia byla jedním z nejlepších bojovníků. Zničila víc nepřátel než kdo jiný. Má neomylné oči a v boji beze zbraně se jí vyrovnám jen já,"
         Guss se poklepal na hruď, "chtěl jsem jí za čas předat symbol Naší cesty."
         "Proč tedy nepočkat několik dní? Třeba se její ruce..."
         "Nemůžeme čekat," usekl má slova Guss, "a bylo by to zbytečné. Francois řekl a jeho slova platí o lidských neduzích jako Eauova o vodě."
         "Může těch pár dnů být v mém stroji," nevzdával jsem se.
         Francois se na mne podíval vyloženě nepřátelsky a prsty se mu obtočily kolem rukojeti toho špičatého nože.
         "V pralese nejde usušit pap-anc-tek."
         "Ale, ale...!"
         "Záleží jen na tobě, jestli se podřídíš, nebo odejdeš z klanu, Maxmiliane," řekl Guss.
         "Jestli bude Singhaia zabita, odejdu," odpověděl jsem trochu zbrkle.
         Zpátky už to ale vzít nešlo. "Musí dostat šanci - lidí je málo. Každý je nenahraditelný. Ženy obzvlášť," pokusil jsem se otupit příkré prohlášení.
         "Mýlíš se, každý je nahraditelný. Každý mrtvý žije v srdcích ostatních."
         "A když zemřou všichni?"
         "Pak o nás bude zpívat Dech pouště," vmísil se do hovoru Takado a jeho těžký pohled se mi zavrtal do očí. Francois a Guss přikývli.
         "A právě kvůli mrzákovi - pomalému, a bez ruky zbytečnému, bychom mohli zemřít všichni," dodal Francois, "proto ze Singhaiy bude pap-anc-tek."
         Tohle se mi zatraceně nelíbilo. I když rozumově jsem je chápal.
         "Než Dech pouště, byl bych raději, aby o mně zpívaly moje děti; naše děti, děti klanu," řekl jsem. Nebýt situace, takovou větu bych nikdy nevyslovil.
         "To si přejeme všichni, proto musí Singhaia dát klanu svou sílu a své maso. Její los už padl!" ostrým šeptem vykřikl Takado.
         Zvedl jsem oči k obloze. Slabý vánek vířil prach a poslední paprsky slunce vypadaly jako rychle hasnoucí výbuch.
         "Nemám tě rád," řekl jsem. Takado zaťal pěsti a bojovně nakročil.
         Guss mezi nás vložil ruku: "Můžeš její život vyměnit, nebo koupit, Maxmiliane. Ráno určím cenu."
         Spal jsem opět v dlouhém stanu, a než spal, spíš jsem se jen převaloval. Na dívku, která předtím tak působivě leštila hlaveň, jsem ani nepomyslel.
         Držel jsem poslední ranní hlídku s mužem, jehož jméno jsem zapomněl.
         Bylo sotva osm stupňů nad nulou, od úst šla pára a nikdy jsem nezažil dvě delší hodiny.
         
         ***
         
         "Musíš za její maso dát své maso," Guss se odmlčel a já cítil, jak blednu, "nebo něco, co její maso klanu nahradí."
         Slunce bylo zatím jen nízko nad obzorem, velké a rudé, ale teplota už byla příjemná. Popel pod nohama byl zvlhlý a vzduch se nocí pročistil.
         Měl jsem pocit, jako bych v mrtvém tichu, kdesi z dálky, zaslechl zakrákání nějakého ptáka.
         Stan byl sbalený, všechno naloženo na skluzech, a klan stál v jedné řadě proti mně. Singhaia ležela zabalená v dece mezi mnou a Gussem, který stál uprostřed svých zachmuřených lidí.
         "Mluvíš-li, že já mám něco dát, abych někoho nahradil klanu, znamená to pro mne, že mne do klanu už nepočítáš," řekl jsem.
         "Člen klanu se nikdy neprotiví slovům náčelníka," řekl syčivým hlasem Takado.
         "Maxmilian není Afričan a nezná zvyky. A nebýt jeho, klan by zemřel," řekl Japp.
         "Ne nebýt jeho. Nebýt jeho stroje," řekl Francois. Od včerejška, kdy jsem svým postojem zpochybnil jeho slova, se ke mně choval cize.
         "Protože Maxmilian není Afričan a protože zachránil klan, nepotrestal jsem ho, ale dal jsem mu na výběr," řekl Guss a zahleděl se na mne. "Má včerejší slova by ti měla být jasná, Maxmiliane," slunce se mu zalesklo v zažloutlých bělmech, "přistoupíš-li na výměnu Singhaina života, sám se z klanu vyloučíš. Poslechneš-li, jsi nadále náš."
         "Neposlechnu," řekl jsem, "chci, aby dostala šanci žít."
         Nechápal jsem, kde se ve mně ta odvaha bere. Bylo by snadné vzít svůj postoj zpátky a vymluvit se na neznalost poměrů. Ani bych tím asi neztratil tvář a jen by přibylo pár kilo pap-anc-teku. A byl bych i s Jonášem členem společnosti, ať už jakékoli.
         Věděl jsem, že přesně to, co jsem řekl, nikdo z nich slyšet nechtěl.
         Jejich obličeje zkameněly.
         "Věci vyděděnce, a nemá-li dostatečně rychlé nohy tak i maso, náleží klanu," řekla vysoká kudrnatá černoška. Byla to přesně ta samá, která mi před třemi dny děkovala za záchranu syna. Japp, stojící vedle ní, na okamžik přimhouřil oči, jinak na sobě nedal nic znát.
         Rychle dvakrát za sebou jsem stiskl knoflík na klíči. Za zády se mi s prásknutím zavřely dveře saladinu.
         Rázem na mě mířilo několik desítek hlavní.
         "Dost," řekl Guss docela tiše, ale to slovo bylo jako bič. Zbraně se neochotně sklonily.
         "Slíbil jsem Maxmilia..."
         "Je to zrádce! Špion Cizinců! Má stroj plný jídla a užitečných věcí. Je navíc tlustý - bude z něj spousta mastného pap-anc-teku!" To šeptem vykřikl Takado. I já jako nezasvěcený jsem poznal, že se mu Gussovo náčelnictví nelíbí. Podle Takada by byl nejlepší náčelník právě Takado, a nejlepší okamžik k převzetí moci právě teď - v okamžiku, kdy náčelník mění zažitá pravidla.
         Nastalo mrtvé ticho. Guss stál naprosto klidně a upíral pohled před špičky svých nohou. Měl jsem pocit, že je slyšet, jak na okolní pahýly stromů dopadají paprsky slunce.
         Takada náčelníkovo mlčení povzbudilo a pokusil se vše dořešit naráz, tak, aby to došlo i těm pomaleji chápajícím: "Guss je slabý! Dá cizákovi naši ženu naše maso," opravil se, "a nechá ho odejít! Já bych to nedopustil!"
         Lidé kolem Takada a Gusse se začali rozestupovat.
         Takado semknul pěsti a postavil se do bojové pozice - vypadalo to trochu jako základní postavení nin-jutsu. Dobře jsem si ale všiml, že pravou ruku má níž než by měl mít, jen pár centimetrů od pažby velkého revolveru.
         Chladně jsem zakalkuloval: zastřelením Takada bych mohl získat nějaké body. Obzvlášť, když k němu Guss stojí zády a k ničemu se nemá.
         V té chvíli se ale něco stalo. Jako by mi přes zorné pole přelétla čmouha.
         Takado najednou ležel na zemi, z uší mu tekla krev a čelo měl promáčklé dovnitř. V té neobvyklé prohlubni vykrojily šikmé sluneční paprsky ostrý stín.
         Pád Takadova těla zdvihl dva obláčky popele.
         "Byl to dobrý bojovník, ale hlupák," řekl Guss, a mnul si pravou pěst, "nebyl Afričan, i když tu žil dlouho. Kdysi přišel bojovat za peníze. Takoví muži nemají srdce. Bude z něj dobrý pap-anc-tek." Náčelník se odmlčel, zadíval se na mne a pokračoval, jako by se nic nestalo: "Co nabídneš za Singhaiu, Maxmiliane?"
         Zbytek klanu se mu za zády rychle vyrovnal do řady. Takadovu mrtvolu odtáhli dozadu.
         "Zaručíš mi volný odchod, náčelníku Gussi?" řekl jsem.
         "Nepleť si mě s nikým jiným, Pane neviditelného stroje!" řekl Guss takovým tónem, že jsem se málem přikrčil. "Jsi svobodný člověk, sám sis vybral, i když mne tvá volba mrzí... a nemysli si, že to říkám proto, že vím, že se tvůj stroj dokáže bránit sám a že ani tvůj Džounas by tě nenechal zemřít. Slova bojovníka jdou vždy ze srdce. Jiná nemají smysl. Stejně jako bojovník ztrácí srdce, když lže."
         Ten druhý chtěl zašeptat něco nevhodného. Naštěstí si vzpomněl, že tito lidé považují srdce za polovinu člověka.
         Mně v té chvíli došlo, co považují za druhou. Trochu se mi navíc třásla kolena a vší silou jsem se snažil, aby to nebylo vidět.
         "Dobře," řekl jsem a stiskl tlačítko klíče. Dveře saladinu se otevřely a já pomalu a důstojně odkráčel.
         Jonáš měl nasazeny řidičské brýle a úplně zpocený obličej. Když jsem vlezl dovnitř, sundal si je a usmáli jsme se na sebe. Jak jsem viděl toho malého kluka, s drsňácky uvázaným šátkem mačkajícího v prstech už k nerozeznání poničený časopis, pocítil jsem k němu něco, co jsem naposledy cítil k dědovi a babičce. Nevím, jak ten cit pojmenovat.
         Když jsem se vrátil na slunce, zase na mne mířily všechny hlavně klanu.
         "Nejdu bojovat, to je má cena za Singhaiu," řekl jsem co nejzřetelněji a nejklidněji.
         Hlavně se sklonily.
         Guss vážně přikývl: "Souhlasím. Maso za maso - ta zbraň byla polovinou tebe samotného." Do natažených paží jsem mu položil kádvojku a batůžek se zásobníky. Chtěl jsem mu začít vysvětlovat, jak se s čím zachází, ale naštěstí jsem si uvědomil, že tihle lidé mají zbraně v krvi a že by to mohl brát jako urážku.
         Slunce začalo připalovat a po krku mi stékal pot.
         Guss kádvojku potěžkal, přiložil ji k líci, zamířil na blízký ohořelý kmen, pohladil palcem pojistku, ale neodjistil. Spustil zbraň k noze:
         "Abdullahu," řekl tiše, aniž otočil hlavu.
         Z řady vystoupil vytáhlý, ale sotva třináctiletý chlapec. Bylo na něm vidět, jak se vší silou krotí, aby zachoval důstojný pomalý krok. Aby stál proti svému náčelníkovi, musel se postavit vedle mě.
         Guss mu podal pušku za doprovodu několika zpěvavých slov. Všiml jsem si, že většina členů klanu souhlasně přikývla. Když chlapec zbraň převzal, všichni třikrát dupli pravou nohou, až se zvedl prach. Pochopil jsem, že je to zase nějaký obřad; asi bych ho mohl pojmenovat na "pasování bojovníkem". Krátké tiché obřady, na to se zredukoval kdysi tak bohatý folklór černého kontinentu.
         "Není to pohrdání tvou zbraní," otočil se na mne Guss - asi jsem se tvářil dost překvapeně - myslel jsem, že si zbraň nechá sám. "Vím, že puška má mnohem větší cenu než maso Singhaiy, ale v Abdullahových rukou je na správném místě. Přestože je ještě chlapec - do této chvíle byl chlapec," opravil se náčelník, "má neomylné oči."
         Pak bylo dlouho ticho.
         "Chcete-li, dopravím vás k hranici pralesa," řekl jsem.
         Guss přikývl.
         Singhaiu, která byla po lécích proti bolesti mimo, jsem do saladinu musel odnést sám.
         
         ***
         
         Počkal jsem, až klan zamete stopy.
         Takadovu mrtvolu vyvrhli a zabalili do tlusté deky a naložili ke kanystrům s vodou a k ostatním potravinám. Potom se zpod maskovací plachty na pravém skluzu zvedla ruka a já zařadil ,Vpřed'.
         "Dávej pozor na cestu, ano?" podal jsem Jonášovi řidičské brýle. Kvůli skluzům jsme museli jet obzvlášť pomalu - to bez problémů zvládal počítač, ale Jonáš si mohl poslední dobou připadat odstrčený. Vždy když jsem mu předtím svěřil dohled nad saladinem, bral to smrtelně vážně a znatelně pookřál. Dnes také. Já jsem si na obrazovku hlavního monitoru vyvolal Frontového lékaře (tak se jmenuje podstatně obsažnější vojenská obdoba Domácího lékaře) a nastudoval si všechno, co tam bylo o záchraně částí těla, v kterých byl nedostatečný krevní oběh. V lékárně saladinu byly podle seznamu veškeré pomůcky potřebné k úspěšné léčbě.
         Proklínal jsem se, že mne to s Frontovým lékařem nenapadlo už dávno.
         Nebo alespoň včera. Ale až do minulého večera jsem důvěřoval Francoisovým schopnostem. Čas v podobných případech hraje podstatnou roli - vojenští lékaři měli dlouhé zkušenosti obzvlášť s rukama a pevně staženými pouty.
         Saladin se na nerovnostech naštěstí neotřásal, jen se občas zavlnil - sklopil jsem jídelní stůl, četl návody a připravoval lékařské propriety.
         "Tys to udělal naschvál," najednou mne obvinil Ten druhý, "naschvál ses nepodíval do počítače, aby ti ji vyměnili za blbou pušku jako kus masa! Člověka za pušku!"
         "Ta puška zas tak blbá nebyla, nezapomeň," zabručel jsem a připojil konektor k jedné z masážních rukavic. "Radši mi pověz, proč už jsme tak dlouho nenarazili na žádného Cizince. Od Čadského jezera jsme jen pár set kilometrů, a po tom, co je naši přátelé přepadli, by se to tu pancéřáky a popelnicemi mělo jen hemžit."
         "Asi spoléhají na toho upíra, že je zničí," pokrčil mými rameny Ten druhý.
         "Možná. Mně na tom připadá zvláštní, že Cizinci toho upíra vůbec použili. Kdyby jich poslali deset, věřil bych, že jich mají dost, nebo že je tam někde," ukázal jsem prstem ke stropu, "nepotřebují tak hned. Že poslali jen jednoho, z toho vyvozuju, že jich zatím mají jen pár, anebo velkou spotřebu."
         "Anebo ho neposlali - třeba ulítnul za čerstvým masíčkem sám," řekl Ten druhý.
         "Na co by jim asi byli vojáci, kteří neposlouchají a létají si, kam chtějí, co myslíš?"
         "Třeba nějaká výrobní vada... I když, on by jeden upír na celý klan docela stačil, na co deset?" nevzdával se Ten druhý.
         "Stačil, stačil... Kdyby klan tak nelpěl na tradicích - tím myslím to losováni - stačila by na jednoho upíra jedna oběť. A až by ji trhal, jeden dobrý střelec s bazukou. Pak by stačilo posbírat kusy toho správného těla a udržovat oheň."
         "Oni nevěděli, že na upíry platí oheň. A nemají napalm."
         "Museli to vědět - vždyť mi Singhaia, když jsem ji našel, říkala: ,Oheň, oheň'."
         "To se toho upíra vůbec nemuselo týkat. Kdybys půl dne ležel na sluníčku, bez vody, bůh ví, co bys říkal ty!" Ten druhý se zašklebil, až mne píchlo v nose. Ta zlomenina se nezahojila tak, jak se měla zahojit.
         "Anebo to mohl být prachobyčejný zkušební provoz, jestli je technologie výroby upírů z mrtváků dostatečně účinná," dodal.
         "To bychom si moc nepolepšili, že jsme ukázali, jak ho zničit. Ale zkušební provoz nemá smysl, pokud ho někdo nesleduje, a toho bychom si snad všimli. Ale jestli jsme něco přehlédli a jestli upíry vylepší v ohnivzdornosti..."
         Jak jsem před chvílí mluvil o Singhaie, mimoděk jsem na ni pohlédl.
         Zdálo se mi, že měla pootevřené oči a jak jsem zdvihl zrak, že je rychle zavřela.
         "Naštěstí nerozumí česky, to by si o tobě mohla myslet, že jsi blázen," zašeptal Ten druhý.
         "Mlč!"
         Zvedl jsem hromádku dezinfekcí vonících věcí a vstal. Saladin se zhoupl, až jsem se zapotácel. Položil jsem věci na lůžko vedle Singhaiy, pootevřel kohout na její infuzi a přesvědčil se, jakou má teplotu.
         Plochý teploměr jsem jí na čelo přilepil, než jsme vyjeli.
         "Singhaio?" řekl jsem anglicky, "vím, že nespíš."
         Pootevřela oči a měla v nich stále tu nedůvěru. Ale aspoň se mě nepokusila zabít. První pokrok nebývá největší, přesto potěší.
         "Teď to bude bolet, ale chceš-li, aby ti zůstaly ruce a nohy, musíš vydržet."
         Neznatelně přikývla.
         "Bude to bolet dlouho, prášky proti bolesti ti budu moci dát až na noc." Sám jsem nevěděl proč - bylo to tak ale napsané ve Frontovém lékaři.
         "Cítíš něco?" poklepal jsem ji na hřbet pravé ruky, která pořád vypadala nejhůř. Byla divně skvrnitá, studená a po poklepu v naběhlé kůži zůstal zřetelný otisk mého ukazováku.
         Singhaia zavrtěla hlavou.
         "Tak do toho," povzbudil jsem se. Když jsem zdvihal pravou masážní rukavici, saladin se naklonil, až jsem málem na Singhaiu spadl.
         Potřebovala by vykoupat, blesklo mi hlavou a rychle jsem se odtáhl. Pak jsem si uvědomil, že zápach nejde z ní, ale z té její proklaté pravé ruky. Jak se otřáslo bodové světlo nad mou hlavou, všiml jsem si, že se jí kolem nehtů lesknou proužky hnisu.
         Opatrně jsem naběhlé ruce natřel speciálním gelem a vsunul je do rukavic. Vysoké manžety Singhaie sahaly do půli předloktí. Pečlivě jsem rukavice stáhl, aby seděly co nejpevněji.
         "Neškrtí tě to někde?" zeptal jsem se, když jsem jí na nohy nasadil velké papuče s tím samým určením jako rukavice.
         Zavrtěla hlavou.
         Při manipulacích s rukavicemi a papučemi mi silně vadilo, jak se mi Singhaia dívá pod ruce. Tak mi něco občas vyklouzlo z prstů, a to jsem se přitom musel tvářit sebejistě, jako že vím, co dělám. ,Vaše chování a výraz vašeho obličeje musí pacienta přesvědčit, že se uzdraví', byla první věta ve Frontovém lékaři.
         "No snažil ses," uštěpačně zašeptal Ten druhý, když jsem připojoval hadičky a kabely od masážních návleků k malému hranatému přístrojku, který jsem předtím připojil k elektrické síti saladinu. Ozvalo se zasyčení a rukavice i papuče se nafoukly.
         "Klid, to je v pořádku," přitlačil jsem Singhaiu zpátky k posteli.
         Vypadala v najednou obrovských bílých rukavicích a ještě větších botách jako Mickey Mouse. Jenom jsem si nemohl vzpomenout, jestli ta slavná myš náhodou neměla boty černé.
         "Teď to začne být nepříjemné, musíš to ale vydržet - kdyby to nešlo, řekni to hned." Zmáčkl jsem modré tlačítko na ovládací jednotce a masážní adaptéry (tak se rukavice a papuče správně jmenují) se začaly vlnit.
         Singhaia pevně zavřela oči, nic ale neřekla. Musel jsem si jít sednout dopředu do křesla, tak strašně začala skřípat zuby.
         "Bolest je dobré znamení," neopomněl jsem nahlas zopakovat závěrečnou poučku z příslušného oddílu Frontového lékaře.
         
         ***
         
         Když se slunce nachýlilo k západu, dojeli jsme na dohled hranice pralesa.
         Už dlouho předtím skončilo spáleniště - lépe řečeno neskončilo, ale husté křoviny a vysoká tráva ho stačily zakrýt. Polovina stromů tady byla alespoň zčásti živá - počítač vybíral směr, aby naše stopy byly co nejvíce skryty pod jejich korunami. Tráva by se měla do čtyřiadvaceti hodin narovnat, tak si to alespoň pamatuji z ekologické výchovy na základní škole. I když, tahle tráva je místy přes metr a půl vysoká.
         Právě jsem se byl podívat na Singhaiu, když saladin zastavil.
         "Co se děje?"
         Jonáš se vyklonil z křesla, nadzdvihl si řidičské brýle a ukázal na můj monitor. V polovině mírného svahu před námi se jedovatě zelenala stěna rostlinstva. Deštný prales. Džungle. Začínala, jako by ji někdo z ostatního světa vyřízl obrovským nožem.
         Obul jsem si boty a otevřel průvlak. Do obličeje mne udeřila vlna rozžhaveného vlhkého dusna a košili jsem měl propocenou snad dřív, než jsem doskočil na zem. Pod podrážkami mi vlhce mlasklo.
         Většina členů klanu už vylezla zpod maskovacích plachet a protahovala si ztuhlá těla. Plachty na skluzech zezelenaly, už když jsme po poledni najeli na jednolitou plochu trávy. Nejdřív byly trochu do žlutozelena, teď byly stejně jedovaté jako džungle. Oblečení lidí je rychle dohánělo.
         Klan se během minuty rozprostřel kolem saladinu. S úlevou jsem si všiml, že hlavně zbraní míří k pralesu. Když chtěli, byli ti lidé mezi bodlinatými zelenými keři neviditelní.
         "Není to bezpečné místo, ale potřebuji s tebou mluvit," najednou se vedle mě objevil Guss. Když přes mne přehodil svůj maskovací plášť, vyděsil jsem se.
         "Posaď se," řekl jenom. Sám si sedl rovnou do trávy - nebyl ve svém maskovacím kaftanu vidět, stejně jako já pod jeho pláštěm.
         Guss mlčel a hleděl mi do očí. Bylo slyšet bzučení much a šramocení hmyzu; halas večerní džungle, tak známý z knih, už asi nikdy neuslyším.
         "Přestože ses sám vyloučil z mého klanu, neznamená to, že nemůžeme být přáteli," tiše promluvil Guss, "souhlasíš?"
         Dal jsem si s odpovědí trochu na čas. Gussův pohled se v zapadajícím slunci leskl a s každou vteřinou mého mlčení těžkl a těžkl. V těch několika okamžicích jsem přemýšlel, jestli se dá alespoň předstírat přátelství k člověku, který raněného druha považuje za kus jídla. On asi přemýšlel, jestli má cenu o přátelství mluvit s člověkem, který raněného za kus jídla nepovažuje.
         "Ano," řekl jsem. "Co ode mne potřebuješ, Gussi?"
         "Jsi nezdvořilý, Maxmiliane. Ale máš pravdu, něco potřebuji. Ne pro sebe, ale pro nás." To poslední slůvko zdůraznil, aby bylo jasné, že nemyslí jen nás dva nebo klan, ale že myslí to, čemu já v myšlenkách říkám lidstvo.
         "Zamýšlel ses někdy nad tím, jak na Cizince udeřit a vyhnat je ze Země, nebo ještě lépe, jak je zničit? I s nestvůrami, které udělali z bratrů?" zeptal se. Západ slunce mu rudnul v očích. Vypadalo to dost nepříjemně - jako by měl pod černým obočím dva živé plameny.
         "Balistické rakety. Možná vodíkové pumy," řekl jsem bez váhání. Nechci se chlubit, ale to mne napadlo už tehdy, co jsem zjistil, že za To mohou mimozemšťané, a když jsem si ujasnil i ostatní souvislosti.
         Poslední dva dny jsem na bomby a rakety myslel stále častěji, od doby, co mi Guss řekl o své rovnici mrtváci=upíři=vojáci. Vedl jsem o tom s Tím druhým dlouhý rozhovor a nakonec jsme se shodli, že je to nejspíš pravda. A aby nějací parchanti ukradli (ovládli, zajali, zmanipulovali - nevím, které slovo je vhodnější - přesné sloveso popisující tento jev ještě nebylo vymyšleno), tedy aby vzali celé lidstvo a použili ho jako bezduché zabijáky proti...
         "Špatně," řekl Guss.
         "Prosím?" až jsem se lekl. Trochu jsem se nechal unést představami o své chytrosti, důvtipnosti a předvídavosti.
         "Ne balistické rakety. Ne vodíkové pumy."
         "Proč ne?!"
         Guss zvedl oči a rychle zapadající slunce se mu v nich odrazilo posledním zábleskem. Tentokrát to vypadalo, jako by mu zpod obočí vyrazily dva laserové paprsky. Někdo s romantičtějším duchem by možná nalezl případnější přirovnání.
         "Termonukleární pumy by Cizince jistě zničily. I se všemi přebudovanými lidmi. To bylo správně. Ale zničily by i Zemi. Při vojenských školeních v Evropě byla radioaktivita jen strašák, tady víme, jak hrozná a smrtící je. Navíc," umlčel mne oblíbeným gestem, "Cizinci mají paprskové zbraně, které jsou daleko přesnější a účinnější, než v - jak ty říkáš popelnicích - nebo v ostatních strojích. Jejich paprsky nejsou roztřepené jako blesk, ale rovné a tenké jako šípy," Guss se odmlčel. "Útočili jsme na jejich základnu pomocí raketometů. Od jednoduchých bazuk po samonaváděcí protiletadlové zbraně. Navíc jsme měli i jeden mnohahlavňový kobercový raketomet na pásovém podvozku."
         Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že mluví o úderu na základnu Cizinců u Čadského jezera.
         "Osobně jsem se nedostal tak blízko, abych přesně viděl, odkud ty paprsky létají - byla tma. Předpokládám ale, že tam musí být nějaká... hm, nějaká mezihvězdná loď." Vědeckofantastická terminologie mu nešla přes rty, zahleděl se na mne a v té chvíli se setmělo - tropický soumrak se nezměnil, stále vypadá, jako by někdo slunce vypnul vypínačem.
         "A?" řekl jsem, když Guss mlčel moc dlouho. Mouchy mi lezly po celém těle, a do nosu se mi jich pokoušelo nacpat tolik, že jsem se div nedusil. Mával jsem si před obličejem cípem maskovací celty, ale nebylo to moc platné.
         "Ty paprsky zasáhly každou z našich raket. Bez výjimky. Ty letící přímo a rychle i ty kopírující terén. Každou, po pár desítkách metrů, co vylétla. Pak létající stroje zaútočily na místa, odkud rakety startovaly. Boj netrval ani třicet vteřin."
         Přestože jsem ho už neviděl, z tónu jeho slov bylo zřetelně poznat, jak s ním blesková ztráta čtvrt tisíce lidí otřásla. Dobře jsem chápal, že si uvědomuje, že to byla možná poslední čtvrttisícovka lidí pohromadě na celém světě.
         "Byl to můj klan." V Gussově hlase se při téhle větě ozvala hluboká, temná, smrtící hrozba (nevím, jak to popsat lépe než touhle frází, ale opravdu jsem z těch slov hrozbu, temnotu a smrt cítil téměř prýštit).
         "Takže rakety ani termonukleární zbraně ne. Co tedy?" odvážil jsem se promluvit. Po předchozí Gussově větě jako by i mouchy prořídly.
         "Cizincům radioaktivita vadí. Starý Abdullah se obětoval, přilákal na sebe pozornost pancéřového stroje a v transportéru před ním prchl do území po Sedmé bombě. V radioaktivní zóně ho Cizinci nepronásledovali, ale povolali na něj jedno z těch šípovitých letadel, které ho zničilo z výšky."
         Za Africké války bylo použito devět atomových pum. Každá dostala jméno podle svého pořadí. To jsem se učil ve škole. Že nebudou použity žádné další, bylo to jediné, na čem se válčící strany kdy dokázaly shodnout.
         Hlavně proto, že svět už jim žádné další jaderné zbraně neprodal.
         "Neutronové dělostřelecké granáty položené na správná místa a dálkově odpálené," řekl Guss, "to je můj plán." Tráva zašustila, jak si poposedl.
         "Ty jsou tady jen v Jihoafrické republice. A protože je to daleko, chceš abych je přivezl já." Byl jsem na sebe pyšný, jak mi to pálí.
         "Tak." Přes neprůhlednou tmu mi fantazie vykreslila Gussovo obvyklé rázné přikývnutí.
         "Bude to obtížné," řekl jsem.
         "Ne tolik, jako pro nás. Když nepřijmeš, budeme se tam muset vypravit pěšky."
         "To by byl masakr."
         "To by byl masakr," přitakal Guss.
         Jižní Afrika je jediný stát černého kontinentu, kde se neválčilo. Od ostatního světa se oddělila neprostupnými pásy min, pastí a automatických zabijáků. Jsou to ty nejmodernější, jaké byly na světovém trhu s válečným zařízením nabízeny - Jižní Afrika si je se svými diamantovými a zlatými doly jako jediná na kontinentu mohla dovolit.
         Samočinná dalekonosná děla s možností střelby neutronovými granáty hlídala moře. Nikdo nikdy oficiálně nepřiznal, že Jižní Afrika neutronové granáty má, ale když zemi napadla flotila generála Shamy, byly bez váhání použity. Nikdo ze Shamových lidí nezůstal naživu a nikdo z oficiálních činitelů opět nic neřekl. Jen u pobřeží Jižní Afriky trochu stoupla radioaktivita. Nijak nebezpečně, ale stoupla. Shama se svou flotilou zmizel před devíti lety a od té doby nebyla Jihoafrická republika napadena. Věřím, že i Cizinci tam měli největší problémy na celém světě. Automatické protiletadlové zbraně prý stát zakrývaly jako deštník, v kterém se otevíraly koridory jen pro ohlášená letadla - a stále zakrývají. Na Jihoafrickou republiku prý nikdy nebyl podniknut letecký útok, poslední námořní před zmíněnými devíti lety a pozemní ještě dříve - přitom její bohatství lákalo všechny generály a vůdce, co jich na zbytku kontinentu bylo.
         A teď po mně Guss chce, abych tam jen tak dojel, naložil pár neutronových granátů a dovezl je zpět.
         "Postupně vyčistíme celou Zemi," přetrhl mi náčelník nit myšlenek.
         "Přeplavíme se do Ameriky, dojdeme až do Číny, neustaneme, dokud na Zemi bude jediný Cizinec."
         "Anebo o našich činech bude zpívat Dech pouště. A když skončí, budou do těch míst létat popelnice na nedělní piknik," řekl jsem.
         "Bojovník, který myslí na prohru, je zpoloviny poražený," řekl Guss.
         Trochu mi to připomnělo cynické průpovídky Toho druhého. Ale náčelník to myslel smrtelně vážně.
         "Zkusím to," řekl jsem.
         "Pamatuješ, kde zemřel Takado?"
         "Ano."
         "První den v každém novém měsíci tam na tebe bude někdo čekat," podle zašustění jsem poznal, že Guss vstal. "A buď rychlý, Maxmiliane, Pane neviditelného stroje, čas je proti nám."
         Připadal jsem si důležitý - vstal jsem a čekal, co Guss řekne dál.
         "Náčelníku? Gussi?" zašeptal jsem po několika okamžicích ticha. Když se nic neozvalo, pochopil jsem, že z jeho strany bylo řečeno vše a že odešel. Jenom jsem nechápal, jak to dokázal tak tiše.
         "Ani se nezeptal na Singhaiu," řekl Ten druhý, když jsem otevíral průvlak saladinu.
         Tomu jsem se já nedivil.
         
         ***
         
         Nevěděl jsem, proč Guss označil okolí jako nebezpečné a proč mne zakryl vlastním maskovacím pláštěm, který mi dokonce nechal, ale když tak tiše zmizel, ozval se můj výstražný instinkt. Vlasy na krku se mi začaly ježit.
         "Dnes pojedeme i v noci," řekl jsem Jonášovi, který se zabýval rituály před spaním.
         "Proč?" pohlédl na mě a po bradě mu tekla pěna z pasty na zuby.
         "Nevím, znáš ta má tušení... Stopy v trávě po těch skluzech musí být z výšky jasně viditelné. Takhle se aspoň trochu ztratíme." Nasadil jsem si řidičské brýle; v režimu násobeného světla vypadala zeleň džungle opravdu přeřvaně. Přemýšlel jsem, že jsme za celou dobu v Africe ani nezahlédli nějaký z šípovitých létajících strojů. A přece o jednom Guss před chvílí mluvil.
         "I když, v zemi tak našlapané automatickými válečnými stroji bych i s takovým letadlem létal jen nerad," ozval se Ten druhý.
         Zařadil jsem ,Vpřed'.
         "Nezapomeň, jak dokáží manévrovat, že mohou létat těsně nad zemí, pomaličku, a nezapomeň na to zrychlení," pohladil jsem si pravé ucho.
         Dodnes mne při náhlé změně tlaku zajizvené ušní bubínky bolí.
         "Když po tobě začne pálit tisíc hlavní naráz, můžeš manévrovat jak chceš," řekl Ten druhý.
         "Já si myslím, že pro Cizince by neměl být problém rozkódovat identifikační signály hlavních válčících stran. Pak by po nich nestřílelo nic důležitého. Podle mě těch letadel tady na Zemi mají tak zatraceně málo, že na tomhle válkou vylidněném, nebezpečném kontinentu mají jen jedno."
         "Možná," řekl Ten druhý, "i když, jaký problém by byl pár jich sem přivolat z Evropy. Byly by tady ani ne za hodinku."
         "Omezený dolet?" pokrčil jsem rameny.
         "Hmm. Ono je to nakonec jedno. Hlavně, že tady nehrozí megablesky tak akutně. Myslíš, že u Čadského jezera je opravdu mezihvězdná loď?
         Zajímalo by mne, co by dělal saladin, kdyby ho trefil nějaký z těch paprsků," přeskočil Ten druhý téma.
         "Mezihvězdná loď. Je to dost možné. Druhá bude někde v okolí Říma a určitě nejedna někde na severu Evropy," objel jsem husté křoví a zabočil směrem, kde se mi noční savana zdála sjízdnější. Pak jsem musel chvíli couvat a pak jsem řízení předal počítači. Cesta byla sice pomalejší, ale mohl jsem si v klidu přemýšlet a povídat s Tím druhým.
         "A co se týká zásahu tím paprskem do saladinu, tak to mne - abych ti pravdu řekl - ale vůbec nezajímá. Lépe řečeno, dovedu si to představit až moc dobře. Obzvlášť, když tím dokáží zasáhnout letící raketu. Zepředu."
         "Myslím, že náš pancíř by to vydržel." Z Toho druhého se stává optimista.
         "Já myslím, že ne. Taková mezihvězdná... válečná mezihvězdná loď musí mít zbraně, o kterých se nám nesní."
         Ten druhý zmlkl - snad mi dal za pravdu. Mne udivilo, jak mi ta slova ,mezihvězdná loď' už podruhé vyklouzla z pusy. Pár desítek minut potom, co jsem se o její pravděpodobné existenci dozvěděl, a už to beru jako samozřejmost. Ale když jsem si zvykl na mimozemšťany... A nějak se sem dostat museli.
         "Jonáši?" nadzdvihl jsem si brýle. Přestože byl po celodenní jízdě unavený, statečně seděl na svém místě. Před chvílí vylezl ze sprchy, rukávy županu měl na dvakrát ohrnuté a učesané bílé vlasy se mu vlhce leskly.
         "Prosím tě, pohlídej to ještě chvíli, musím se podívat na ni," píchl jsem palcem přes rameno. Vzal si ode mě řidičské brýle, nasadil si je a přizpůsobil si sluchátka. Mikrofon vždy zkroutí jako preclík. Kdybych byl němý, asi bych to dělal také.
         Singhaia ležela se zavřenýma očima a už ani neskřípala zuby.
         Několikrát, jak jsem kolem ní předtím procházel, jsem jí řekl, že čím déle masážní adaptéry napoprvé snese, s tím větší pravděpodobností se uzdraví.
         "Proč ta bolest?" zeptala se mne, když jsem si teď klekl vedle na koberec. Oči neotevřela a dýchala velmi rychle a velmi mělce.
         "Má to něco společného s regenerací nervových buněk. Anestetika by ovlivnila jejich chemismus... Moc se v tom nevyznám. Vydržíš ještě?"
         Nejdřív kývla, že ano. Hned na to, že ne. Obličej měla šedivý a zpocený. A to v saladinu bylo příjemných čtyřiadvacet.
         "Dobře," vypnul jsem řídící jednotku a rukavice a papuče se přestaly vlnit a s hlasitým zasyčením splaskly. To jsem poprvé viděl Singhaiu uvolněně se usmát.
         Stáhl jsem jí všechny čtyři masážní adaptéry ruce i nohy měla plné drobounkých otlačenin od masážních hrotů, které přesně vypočítanými pohyby synchronizovanými s pumpováním srdce podporovaly krevní oběh.
         "Nohy budou dobré," řekl jsem radostně. Měla je teplé a když jsem ji zalechtal na patách, ucukla. "S rukama budeme pokračovat ještě zítra, ale vypadá to taky fajn." Zvedl jsem z polštáře teploměr, který se jí potem odmočil z čela.
         Než se teplota změřila, Singhaia usnula. S těma rukama jsem trochu lhal - pravá se mi vůbec nelíbila. Píchl jsem jí triádu, natřel oteklé pruhy po poutech hojivou mastí a vrátil se k řízení. Jonáš spal s řidičskými brýlemi na očích, ale počítač už se dávno vycvičil v nejobezřetnějšího řidiče, jakého znám. Přenesl jsem Jonáše na horní palandu, vysprchoval se, dal nějaké špinavé věci do pračky a za chvíli už se ukládal do křesla. Těsně před usnutím mne napadlo, že jsme nikdo nevečeřel, a že na to musím dávat pozor.
         "Ty jsi tlustý dost," rozplynula se mi v hlavě slova Toho druhého, ale to už mohl být jenom sen.
         
         ***

    DOWNLOAD CELEJ KNIHY
    Napísal Jameson dňa 29.06.2003
     
    Príbuzné odkazy
    · Viac o téme: Literatúra
    · Iné články od: Jameson


    Najčítanejšie články na tému Literatúra:
    Víkendové čítanie - Jiří Kulhánek: Instant

     
    Hodnotenie
    Priemerné skóre: 5
    hlasov: 12


    Obetujte prosím chvíľku hodnoteniu tohto článku:

    Vynikajúci
    Veľmi dobrý
    Dobrý
    Priemerný
    Zlý


     
    Možnosti

     Stránka vhodná na tlač  Stránka vhodná na tlač

     Poslať tento článok priateľovi, známemu  Poslať tento článok priateľovi, známemu

     
    Prah
    Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.

    Ako anonymný užívateľ nemôžete posielať komentáre, prosím zaregistrujte sa

    Re: cssjvmoueog (Skóre: 1)
    yacobin dňa 09.09.2010
    (O užívateľovi | Poslať správu)
    purchase viagra [www.prayingforvinny.org] buy viagra online order levitra [www.getuserbars.com] purchase levitra purchase cialis [www.e-xperiments.com] order viagra buy viagra online [www.philippine-nature.org] buy cialis purchase viagra [www.prayingforvinny.org] purchase levitra buy viagra [www.chrishartimages.com] purchase viagra order viagra [www.chrishartimages.com] buy viagra online order levitra online [www.getuserbars.com] order viagra buy viagra online [www.philippine-nature.org] order cialis buy viagra [www.chrishartimages.com] buy cialis buy cialis online [www.ostrichdefense.com] order cialis order viagra [www.chrishartimages.com] purchase viagra buy levitra [www.getuserbars.com] order cialis order viagra online [www.prayingforvinny.org] order viagra buy viagra online [www.philippine-nature.org] order viagra purchase viagra [www.prayingforvinny.org] order cialis online purchase cialis [www.e-xperiments.com] buy cialis online [www.philippine-nature.org] order viagra online order levitra [www.getuserbars.com] order cialis buy cialis online [www.ostrichdefense.com] purchase viagra



    Re: bmnouy (Skóre: 1)
    yacobin dňa 08.09.2010
    (O užívateľovi | Poslať správu)
    purchase viagra [www.philippine-nature.org] buy cialis online order viagra [www.prayingforvinny.org] order levitra online order viagra [www.prayingforvinny.org] buy viagra order viagra [www.prayingforvinny.org] buy cialis online order levitra [www.graphinvest.com] buy cialis order cialis [www.ostrichdefense.com] buy viagra online order levitra online [www.getuserbars.com] buy cialis online order levitra online [www.getuserbars.com] buy levitra online buy levitra online [www.graphinvest.com] buy cialis buy levitra online [www.graphinvest.com] buy levitra online order cialis online [www.ostrichdefense.com] purchase cialis buy levitra online [www.graphinvest.com] order levitra online buy viagra [www.prayingforvinny.org] buy levitra online order viagra [www.prayingforvinny.org] order viagra online buy viagra online [www.prayingforvinny.org] buy viagra order cialis online [www.ostrichdefense.com] buy cialis online order viagra online [www.philippine-nature.org] buy cialis online order cialis online [www.ostrichdefense.com] order levitra online [www.prayingforvinny.org] purchase cialis order viagra [www.prayingforvinny.org] buy viagra online



    Re: aoey (Skóre: 1)
    yacobin dňa 21.08.2010
    (O užívateľovi | Poslať správu)
    order viagra online [www.chrishartimages.com] order viagra online order cialis online [www.e-xperiments.com] order levitra buy cialis online [www.e-xperiments.com] buy viagra buy cialis [www.e-xperiments.com] purchase cialis buy viagra online [www.chrishartimages.com] order viagra order viagra [www.chrishartimages.com] purchase cialis order levitra online [www.getuserbars.com] buy levitra online buy viagra [www.philippine-nature.org] order cialis purchase cialis [www.e-xperiments.com] buy viagra buy cialis [www.e-xperiments.com] order viagra order viagra online [www.chrishartimages.com] buy cialis purchase viagra [www.philippine-nature.org] buy cialis online order viagra [www.chrishartimages.com] purchase viagra buy viagra [www.philippine-nature.org] buy levitra online order cialis [www.e-xperiments.com] purchase viagra order levitra [www.getuserbars.com] purchase cialis order levitra online [www.getuserbars.com] order cialis order viagra online [www.chrishartimages.com] buy cialis order cialis online [www.e-xperiments.com] order viagra online buy levitra [www.getuserbars.com] order cialis online


    Webhosting tejto stránky zabezpečuje spoločnosť Atlantis Systems, s.r.o.,
    ktorá je poskytovateľom profesionálnych webhostingových služieb.